Základní poučení ze stoleté stranické historie vychází ze zkušenosti dělnické třídy, která ji vedla k založeni KSČ. Pracující si tehdy pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce i dalších revolučních událostí a na základě zkušeností s vlastní buržoazií i oportunistickými vůdci sociální demokracie uvědomovali, že má-li se dělnická třída osvobodit od vykořisťování, musí uskutečňovat samostatnou třídní politiku. Toto poznání směřovalo zákonitě k rozchodu třídně uvědomělého dělnictva se sociální demokracií a k vytvořeni nové, skutečně revoluční strany, vybudované na zásadách marxismu-leninismu.
Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. - 16. května v Praze – Karlině . Ve svém hlavním referátu s názvem Přístup k III. internacionále se Šmeral zabýval podmínkami pro vývoj marxistické levice po vzniku Československa. Velkou pozornost věnoval také metodě budování masové komunistické strany. Hovořil dále i o práci v odborech, o poměru ke středním vrstvám, k inteligenci. Končil slovy:
Tvořit nové poměry - chceme tvořit také nové lidi“. Ustavující sjezd se v závěrečné rezoluci jednoznačně vyjádřil pro přistoupení ke Komunistické internacionále. Hlasovalo pro ni 562 delegátů. Proti bylo pouze 7 delegátů, kteří setrvali na centristických názorech zachování levicové sociální demokracie. Byla založena KSČ, ve které se spojil revoluční proletariát český a slovenský spolu s maďarským, německým a ukrajinským na Slovensku. Dočasně zatím ještě existovalo samostatné německé oddělení KSČ.
K myšlence komunismu se na jaře 1921 přihlásily i konference českých, slovenských i německých dělnických žen. Vytvořila se také Federace dělnických tělocvičných jednot v čele s F.J. Chaloupeckým a V. Muchou. Procesu vytváření jednotné internacionální KSČ významně napomohlo zasedání III. kongresu Komunistické internacionály (KI) v létě 1921, který projednával žádost obou dosud organizačně samostatných stran – KSČ a německého oddělení KSČ – o vstup do Komunistické internacionály.
V. I. Lenin zde ocenil Šmeralovou koncepci budování KSČ jako strany masové. III. kongres KI rozhodl přijmout obě dvě části KSČ do Komunistické internacionály s podmínkou, že se do tří měsíců sloučí v jednotnou organizaci.
Slučovací sjezd KSČ, který se konal ve dnech 30. října až 2. listopadu 1921 , se jednoznačně vyslovil pro okamžité sloučení československé a německé části v jednu internacionální Komunistickou stranu Československa. Do nového ÚV byli zvoleni mj. Bohumír Šmeral, Karel Kreibich, Bohumil Jílek, Václav Šturc, Václav Bolen, Marek Čulen. Náhradníkem a po propuštění z věznění generálním sekretářem se stal Antonín Zápotocký.
Vytvoření jednotné internacionální Komunistické strany v mnohonárodnostním československém státě bylo velkým úspěchem. Charakteristické pro naši komunistickou stranu bylo, že byla stranou masovou. KSČ patřila absolutně k nejpočetnějším komunistickým stranám a relativně v poměru k počtu obyvatel byla vůbec největší. Pro plnění revolučního poslání bylo významné, že KSČ byla také výrazně stranou dělnickou.
Důležitým rysem nově založené strany byla také úzká spolupráce s význačnými osobnostmi z oblasti umění, vědy a kultury. Mistři kultury stáli tehdy z velké části, na rozdíl odedneška, na straně pokroku. Komunisté prosazovali vliv na pracující v masových organizacích, a to především v reformistických odborech, v Komsomolu i ve Federaci dělnických tělocvičných jednot. Nepostradatelným prostředkem jejich působení byl komunistický tisk, a to hlavně ústřední orgán Rudé právo, ale i šest dalších deníků - v Brně Rovnost, v Ostravě Dělnický deník, na Kladně Svoboda, v Liberci Vorwäts, v Ústí nad Labem Internacionála a v Košicích Kassai Munkás. Nejvýznamnější slovenské časopisy byly Pravda chudoby a Hlas l'udu.
Vytvořením Komunistické strany Československa byly položeny základy revoluční strany nového typu. Čekala ji dlouhá a těžká cesta bojů, úspěchů i vítězství, porážky a prohry, oslavy i urážky a ponižování. Ovšem posledních třicet let nám ukazuje, kam spěje strana, opouští-li zásady, na nichž byla budována. Došlo k hluboké revizi marxisticko-leninských zásad v naši politice, v ideologii i vnitřním životě strany.
Naše strana pod nánosem revizionizmu téměř ztratila komunistický charakter. Také nebylo zdaleka náhodné, že v roce 1989 zaútočily pravicové oportunistické a protisocialistické sily v zájmu svých kontrarevolučních cílů především proti KSČ a jejím marxisticko-leninským základům, proti její revoluční minulosti a vedoucí úloze ve společnosti. Dobře věděli, že cesta k politickomocenskému zvratu může vést jedině přes rozvrácení komunistické strany.
V současné době opět stojíme před vlastními vnitrostranickými problémy, čelíme rostoucímu fašismu, antikomunismu, který má snahu přepisovat historii či revidovat dokonce výsledky II. světové války.
