Plány na rozbiti socialistického tábora včetně ČSSR započaly vlastně ihned po skončeni druhé světové války, Západem, v čele s USA.
„Jde o to najít ´nejlepší formu sblížení´ se socialistickými zeměmi, jíž by ´bylo možno narušit mezinárodní organizaci světové komunistické říše´ a ´zlikvidovat ji zevnitř´.“
F. J. Strauss v první verzi své knihy která vyšla v roce 1965 v Londýně pod názvem The Grand Design.
Ani Vatikán nezahálel. V roce 1968 značně aktivizoval svoji činnost v ČSSR. Podle názorů vedoucích míst ve Vatikánu se neměli katolíci omezovat pouze na náboženskou propagandu, ale měli se zapojovat i do politického dění. Nutno dodat, že po celou dobu antisocialistické propagandy vůči ČSSR byly mimořádně činnými revanšisté z řád sudetských Němců. Těch Němců, které navštěvují někteří naši vládní činitele na jejich srazech a nazývají je „milí krajané“.
V dubnu 1967 spolek sudetských Němců ve Wurzburgu vytvořil zvláštní fond pod názvem Veřejná pomoc Sudetům pro financování revanšistické propagandy na podporu antisocialistických sil v ČSSR. Oficiálním iniciátorem založení fondu byl henleinovský fašista a bývalý vedoucí nacistického soudu v Liberci dr. Franz Bohm.
„Nejsme žádné krajanské sdružení. Naše úloha spočívá v tom, abychom byli bojovou organizaci.“
Erich Shellhaus, předseda slezského landsmanšaftu, dne 15. října 1967 v Mohuči.
„Landsmanšafty jsou politické bojové organizace, sloužící obnovení říšských hranic z roku 1937!“
To přednesl Dr. Oskar Eggert, jeden z vůdců sudetoněmeckého landsmanšaftu na setkání revanšistů 2. června 1968 v Kolíně nad Rýnem.
Čím více se u nás blížil srpen tak reakce byla o to víc vidět i slyšet.
Protisocialistické a revizionistické sily se zmocnily tisku, rozhlasu, televize a přeměnily je v tribunu pro výpady, proti KSČ, pro dezorientací dělnické třídy a všech pracujících. Probíhala vlna protisovětské propagandy. Vlna útoku se zvedla ještě více koncem června, kdy kontrarevoluční kruhy zveřejnily prohlášení „2000 slov“, které obsahovalo otevřenou výzvu v bojí proti KSČ a proti ústavní moci.
Vedení strany upozornilo Alexandra Dubčeka na nebezpečí tohoto dokumentu. Všechno to antisocialistické konání u nás přimělo Komunistickou stranu Sovětského svazu a další bratrské strany navrhnout schůzku s vedoucími představiteli KSČ. Ale vedoucí činitelé ÚV KSČ bohužel účast na Varšavské poradě odmítli.
Revizionisté a pravicové síly, využívajíce nerozhodného a kolísavého postoje KSČ, zahájily paušální očerňování veškeré činnosti KSČ v posledních 20 letech odmítajíce její právo řídit společnost a stát. K podkopání vedoucí úlohy KSČ směřovala i hromadná kampaň za odstranění stranických kádrů. V centru i v jiných místech byli odstraněni mnozí zkušení lidé, oddaní straně a dělnické třídě, kteří odvážně bojovali proti fašismu v letech hitlerovské okupace, kteří se aktivně účastnili výstavby socialismu u nás.
Očekávalo se, že předsednictvo ÚV KSČ využije příprav k XIV mimořádnému sjezdu strany aby skoncovalo s balamucením kádrů. Ale nestalo se tak… Naopak pravicové sily využily příprav ke sjezdu k tomu, aby zasadily zlovolné rány zdravým silám strany, dosadily své lidi do okresních a krajských stranických organizací a straně vnucovaly svou politiku.
Tisk, kontrolovaný pravičáky, se otevřeně vměšoval do voleb kandidátů na stranické konference a sjezd. Literární listy, Mladá fronta, Práce, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Zemědělské noviny, Student, Reportér, prováděly nejzběsilejší protisocialistickou propagandu.
Připomínám zde tzv. „Memorandum lidu Československa“, psané organizačním výborem „strany československých spravedlivých socialistu“, o kterém mluvila Mladá fronta 14. června 1968. S neomalenou drzostí autoři tohoto paskvilu prohlásily: „Zákon, který schválíte, musí zakázat veškerou komunistickou činnost, rozpustíme KSČ.“
Po celé zemi se široce propagoval revizionistický projev tajemníka ÚV KSČ Čestmíra Císaře na slavnostním zasedání v Praze, věnovaném 150. výročí narození Karla Marxe. Tyto projevy nesměřovaly k rozvoji marxismu, ale k jeho revizi a likvidaci.
Vedení KSČ mezí tím neudělalo nic pro obhájení ideových pozic komunistické strany. Místo toho se intenzívně povzbuzovaly nacionalistické nálady.
Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky. Závazky ČSSR přijaté k Varšavské smlouvě a ve smlouvě se Sovětským svazem.
Vytvořila se taková situace, že se do ČSSR přímo hrnuli ze západních zemí diverzanti, špioni, posílaní k nám imperialistickými rozvědkami. Bylo známo, že západní Německo neuznává a nehodlá uznat hranice, stanovené po válce v Evropě, včetně hranic mezi NDR a SRN. Přes to vše se objevily tendence na sblížení se západním Německem.
V posledních sedmi měsících v té době u nás vznikla celá řada protisocialistických skupin a organizací. Otevřeně kontrarevoluční organizací byl Klub 231 a Klub angažovaných nestraníků, kde se ideovým vůdcem stal Ivan Sviták, který na schůzi, konané na Karlově univerzitě, prohlásil, že v zajmu prosazení zásad demokratizace a k dosažení absolutní svobody nevylučuje ani občanskou válku.
Všechno svědčí o tom, že události byly řízeny organizovanými kontrarevolučními silami, které měly rozsáhlé spojení uvnitř naší země. V důsledku jejích zákeřných a zrádných akcí vzniklo reálné ohrožení socialistických vymožeností v Československu. Proto se Sovětský svaz spolu s vojsky Varšavské smlouvy rozhodl pro vstup na naše území.
Sověti několik dní po 21. srpnu řekli: „Víme, že vstup vojsk naši prestiž v mezinárodním komunistickém hnutí dočasně nepříznivě ovlivnil. Věděli jsme, že tento náš čin vyvolá protisovětskou vlnu ve světě. Věděli jsme, že svět je dezorientovaný a že nás bude odsuzovat. Měli jsme však jenom dvě možnosti. Bud‘ k vám přijdeme, až už budou hory mrtvol a potečou potoky krve, až kontrarevoluce bude už otevřeně řádit…, a potom se nás každý bude ptát, proč jsme přišli tak pozdě. Anebo přijdeme dříve, zabráníme tak možná tisícům mrtvých a proudům krve, i když zpočátku to bude málo lidí chápat a většina nás bude odsuzovat a pomlouvat.
Historie nám však dá za pravdu, prokáže, že náš čin byl z hlediska proletářského internacionalismu správný.“
Emil Rigo, Rudé právo, 12. února 1970
Co by se stalo, nebýt vojenské akce 21. srpna 1968?
Upevnil by se kulturní vliv Západu, zejména Francie a Německa. Následovaly by západoněmecké úvěry. Vznikla by účinná opozice a KSČ by ztratila vedoucí úlohu. Hospodářské a politické reformy by dosáhly značného úspěchu, možná že by se dokonce dostavil i „hospodářský zázrak“. Zdědili bychom jako bonus i kapitalistickou morálku, kde pojem štěstí je spojeno s bohatstvím, kde mladé lidí nechávají snít o kariéře Henryho Forda a dívky o ziskovém manželství. Měli bychom plno nezaměstnaných, zadlužených lidi žijících na pokraji chudoby a tak podobně. A to vše o 21 let dříve…
(Publikováno: Autor: mlok )
Tomas Candulas , předseda tiskové komise KSČM Havířov
(Poznámka metéra: Naše generace měla štěstí. Už podruhé v minulém století nás zachránil bratrský Sovětský svaz. Antiúnor se tehdy ještě nezdařil. Mohli jsme pracovat, svobodně žít, plnit si sny a touhy…, přestavěli jsme zemi, rodily se děti, které měly si kde hrát a bezplatně sportovat, půda i nerostné bohatství patřily nám všem, potravinová soběstačnost zajistila zdravý vývoj populace, rozvoj zaznamenala všechna společensky potřebná odvětví; nebyli žebráci a bezdomovci… A tak nenávist a rusofobie neofašistů v našem dnešním popřevratovém parlamentu, je tedy vlastně pochopitelná.)
