V tento den se sešli v Mnichově předsedové vlád dvou největších západoevropských demokracií, Velké Británie a Francie, aby spolu s fašistickými diktátory Německa a Itálie uzavřeli dohodu na účet Československa. Tato mnichovská dohoda vešla do dějin jako synonym nejpotupnější zrady.

Mnichovský diktát, vnucený Československu neslýchaným nátlakem, byl pro nás začátkem nejtragičtějšího období našich novodobých dějin. V jeho důsledku ztratily národy Československa na několik let státní svrchovanost a národní svobodu a byly uvrženy do fašistické poroby.

Tehdy skuteční nepřátelé míru spustili propagandistickou kampaň proti Československu a označovali tuto mírumilovnou zemi za „hrozbu míru v Evropě“.

Britská a francouzská vláda se ultimativně dožadovaly od Československa obětí a prohlašovaly, že mír bude zachován jen tehdy, odstoupíme-li části našeho území. Vládnoucí buržoazie v Československu se tomuto nátlaku podvolila. Nebyl tím zachráněn ani mír, ani samostatnost republiky.

Mnichov byl také výplodem té politiky západních imperialistických mocností, které se nesmířily s vítězstvím VŘSR v Rusku, a proto ochotně uvolňovaly fašistickému Německu cestu k výbojům na východ. Bez odporu proto přijímaly všechna porušení Versailleské smlouvy od obsazení demilitarizovaného pásma Porýní až po uchvácení Rakouska.

Nezabránily fašistické Itálii rozpoutat válku proti Etiopii. Politikou „nevměšování“ umožnily fašistickým režimům Německa a Itálie intervenovat ve španělské občanské válce. V hitlerovské agresi proti Československu se staly přímo aktivními pomocníky této agrese.

Zprvu vnutily Československu Runcimanovu misi, jejímž posláním bylo přimět československou vládu vzdát se svrchovaného rozhodování o své vnitřní zahraniční politice, dále nutit ji ke stále větším ústupkům vnitřnímu nepříteli – Henleinově straně. A potom, aby prý zabránily tomuto ohrožení míru, vnutily Československu potupné Hitlerovy podmínky.

Proto se Mnichov stal natrvalo příkladem proradné dohody reakčních imperialistických sil proti demokracii, pokroku a míru. Mnichov nadmíru jasně ukázal, že jde-li o kapitalistické zájmy, zavrhuje buržoazie překotně vše, co kdysi vepsala ve svůj štít – hesla o svobodě a svrchovanosti národů, hesla o lidskosti a lidských právech a svobodě člověka.

Nepřekvapuje proto, že reakční kruhy světového imperialismu by byly rády, kdyby se na Mnichov zapomnělo. Pokoušejí se falšováním historických skutečností vtisknout Mnichovu jiný smysl. Hlásají, že prý není poctivé připomínat „staré hříchy“, které byly již dávno odčiněny.

Současně však se tyto „staré hříchy“, pokoušejí obhajovat, jako by Mnichov byl důsledkem jen jakýchsi omylů, anebo tvrdí, že tehdejší britská a francouzská vláda neměly jiných možností než prý postupovat právě tak, jak to v Mnichově učinily – vykoupit několik měsíců míru obětováním Československa.

Tím spíše je však dnes nutné ukazovat Mnichov v pravém světle. Ne pro historii, ale pro dnešek!