Národní a demokratická revoluce z let 1918–20 přinesla českému a slovenskému národu určitá demokratická zlepšení mezi něž např. patřilo nahrazení monarchie republikou, uzákonění 8hodinové pracovní doby, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtických výsad apod.

Tyto změny však nedospěly k sociálnímu osvobození dělnické třídy a ostatních vykořisťovaných, protože buržoazie prosazovala své minoritní zájmy, a tak přivedla republiku k hospodářské krizi, masové nezaměstnanosti, hladu a bídě. V další historické periodě pak politika československé buržoazie vyústila ve zradu národních zájmů podepsáním mnichovské dohody.

Po obětavém boji proti fašistickým okupantům a po osvobození Československa Sovětskou armádou začal náš pracující lid v čele s KSČ budovat lidově demokratický stát. Budoucí národní vývoj se nemohl vrátit na předmnichovskou úroveň, nýbrž musel být postaven na zcela jiných základech.

Autorita KSČ rostla a vítězství ve volbách r. 1946 bylo přirozeným důsledkem její aktivní politiky. Reakce ztrácela trpělivost a vyvolala vládní krizi, neboť ministři národní socialistické, lidové a demokratické strany podali demisi. Den po úspěšné generální stávce, tedy 25. února 1948, přijímá prezident Beneš demisi odstoupivších ministrů a doplňuje vládu novými.

Tímto aktem u nás přerostla ústavní cestou národní a demokratická revoluce v revoluci socialistickou. Únor 1948 byl tvůrčím rozvinutím nejen Leninovy teorie socialistické revoluce, ale i celkové filozofie našich národních dějin, které obohatil socialistickými hodnotami. Naše země se změnila od samého základu. Bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem, výrobní prostředky se staly majetkem lidu, prosazuje se zásada socialismu:

Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.