Činitel německého a mezinárodního revolučního dělnického hnutí, jeden z vůdců německé sociální demokracie, spoluzakladatel Spartakova svazu (1916) a KS Německa (vzniklé 1. ledna 1919). Syn Wilhelma Liebknechta (1826–1900), jednoho ze zakladatelů Sociálně demokratické strany Německa a organizátorů I. a II. internacionály, učitele, novináře a politického pracovníka, pro svou činnost v revolučním dělnickém hnutí neustále pronásledovaného.

Karel Liebknecht studoval práva a politickou ekonomii a v r. 1899 si otevřel spolu s bratrem Theodorem advokátní kancelář. Často pak obhajoval socialisty souzené za svou politickou činnost. V r. 1900 se stal členem Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a v l. 1907–1910 byl předsedou Socialistické internacionály mládeže, tehdy ještě pokrokové mezinárodní organizace mládeže ustavené v r. 1907 na konferenci ve Stuttgartu (v r. 1919 většina jejích členských organizací podpořila nově založenou Komunistickou internacionálu mládeže, ale pravicové a centristické živly se v r. 1923 oddělily a obnovily Socialistickou internacionálu mládeže jako reformistické hnutí).

Za svůj článek Militarismus a antimilitarismus byl Liebknecht v r. 1907 zatčen a 18 měsíců vězněn. Následujícího roku, ač stále ve vězení, byl zvolen do pruského parlamentu. Pracoval aktivně v II. internacionále a od roku 1912 byl za sociální demokracii poslancem Říšského sněmu. Stejně jako R. Luxemburgová se postavil proti zrádné linii SPD, která, vedena Karlem Kautskym, po vypuknutí 1. světové války zradila zájmy dělnické třídy a vyzývala k „obraně vlasti", k bratrovražednému boji ve jménu obohacení imperialistické buržoazie. Většina německé sociální demokracie v srpnu 1914 hlasovala pro vojenské úvěry německé buržoazní vlády. V prosinci téhož roku se stal Karel Liebknecht jediným členem Říšského sněmu hlasujícím proti válce.

Za války byl Karel Liebknecht zatčen a poslán na východní frontu, odmítl však bojovat a vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu mu byl v říjnu 1915 umožněn návrat zpátky. V srpnu 1914 založili němečtí levicoví sociální demokraté v čele s K. Liebknechtem, R. Luxemburgovou, F. Mehringem a K. Zetkinovou revoluční skupinu Internacionála (Die Internationale), ze které v lednu 1916 vznikl Spartakův svaz (Spartaksbund).

Po demonstraci proti válce 1. května 1916 byl Liebknecht opět zatčen a odsouzen ke dvěma a půl letům vězení za vlastizradu, později mu byl trest ještě zvýšen na čtyři roky a jeden měsíc. Propuštěn byl při amnestii v říjnu 1918.

3. listopadu 1918 začalo povstání válečných námořníků v Kielu a bezprostředně po něm vznikaly v mnoha oblastech rady (sověty) dělnických a vojenských zástupců. 9. listopadu 1918 obsadili na výzvu Spartakovců ozbrojení dělníci Berlín a svrhli hohenzollernskou dynastii. Revoluční bouře vyvolané vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce daly vzniknout prvním komunistickým stranám oproštěným od pravicových sociálních demokratů. Tak vznikla i v noci z 31. prosince 1918 na 1. ledna 1919 Komunistická strana Německa (KPD). Jedněmi z jejích zakladatelů byli i K. Liebknecht a R. Luxemburgová.

V lednu 1919 Liebknecht s Luxemburgovou nejprve odmítli povstání v Berlíně, které nemělo příliš šancí na úspěch, ale když už vypuklo, rozhodli se do něj zapojit. Povstání však bylo krutě potlačeno novou vládou Friedricha Eberta za pomoci zbytků německé imperialistické armády a ozbrojených kontrarevolučních jednotek Freikorps. Vojáky Freikorps byli také 15. ledna 1919 uneseni Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová. V hotelu Eden v Berlíně pak byli několik hodin vyslýcháni a mučeni. Rosa Luxemburgová byla umlácena pažbou pušky a hozena do nedaleké řeky, Karel Liebknecht byl

zastřelen a jeho tělo bylo pak bez označení uloženo do blízké márnice. Obdobně byly povražděny stovky členů Komunistické strany Německa.