Vytisknout

23.1.1919 – 30.1.1919

Sedmidenní válka bylo vojenské střetnutí Československa a Polska o Těšínsko v roce 1919, probíhající v rámci československo-polského sporu o Těšínsko.

Byla to zvláštní doba. Nadšení ze samostatnosti, zároveň však hladové bouře, první dokonce velmi sociálně laděné zákony, nejasné hranice s rýsujícími se spory o desítky kilometrů anebo jenom o metry, Slovensko, jehož hlavní město bylo více než slovenské, maďarské, a kde ministra pro Slovensko museli chránit čeští legionáři, pokus o atentát na premiéra Kramáře, jenž byl využit v útoku na sociální demokracii, jednání ve Versailles, které nejen ukončovalo válku, ale vlastně mělo co mluvit do budoucnosti Československa... Tak lze ve stručnosti charakterizovat období »listopad 1918 až leden roku 1919«.

»T. G. Masaryk si nedělal iluze o situaci státu, který dokonce dlouhé měsíce neměl oficiálně stanovené, mezinárodně uznané hranice a v teritoriu, jež si nárokoval, zatím jeho vláda zdaleka nedokázala uplatnit svou autoritu...« (Antonín Klimek: Boj o Hrad 1.) Ano, jsme u dalšího problému oné doby. Hranice! Chtěli jsme Kladsko, které k nám přece patřilo po století, Vitorazsko s Novohradskými horami, Slezsko, jež také bývalo součástí českého království, Lužici, odkud k nám chodívali mladí lidé studovat a kde viděli záruku další existence svého národa, koridor na Jugoslávii, nevěděli jsme, jaké budou naše hranice s Maďarskem na jihu Slovenska a na Oravě a Zamaguří s Polskem. A tak jsme se dostali až ke sporu o Těšínsko, který vyvrcholil Sedmidenní válkou, jež tento název dostala později.

Teprve Versailleská smlouva, Germainská dohoda, jednání ve Spa měly odpovědět na otázku i našich hranic. Dnes se však seznámíme s onou Sedmidenní válkou, která byla vlastně první z poválečných válek, které se účastnila naše armáda.

Těšínsko

Už od 14. století Těšínsko bylo součástí Koruny české. V roce 1653 vymřela vládnoucí těšínská větev Piastovců. Jako odúmrť tak Těšínsko připadlo přímo českému králi, jímž v té době byl Ferdinand III. Habsburk. Šlo o území rozdělené řekou Olší, veliké 2285 km2, na němž tehdy žilo více než 400 000 obyvatel, z nichž více než padesát procent se v roce 1910 hlásilo k polštině, pětadvacet procent k češtině a asi dvacet procent k němčině – to ovšem byl dorozumívací jazyk, jak Němců, tak zdejších Židů. Čtvrtinu z Poláků však tvořili haličští utečenci, kteří sem utekli za prací a později před válkou.

Ale ani toto jazykové dělení nebylo zdaleka přesné. Šlo totiž o »obcovací řeč« (tzv. Umgangssprache) a pod polštinu byli zařazeni tzv. Šlonzáci, kteří hovořili »těšínským nářečím« a měli přátelské vztahy s Němci a Čechy, naopak negativní k rodilým Polákům.

Území bylo bohaté na uhlí, byly zde hutě, železárny, tedy toto vše přímo nabízelo práci. Navíc přes něj vedla jediná železnice z Ostravy a Olomouce k Žilině, tedy spojnice nové Československé republiky na slovenský východ. Patřila sem i taková města mezi Odrou, Ostravicí a Olší jako Třinec, Jablunkov, Orlová, Karviná, Bohumín, Slezská Ostrava, Frýdek ad. či ty v Povislí, jako byly Ustroň, Skočkov, Visla, Strumeň... (psáno česky) a Olší rozdělený Těšín. O celé Těšínsko projevilo zájem jak nově vzniklé Československo, tak z popela znovupovstavší Polsko. Pro Československo to ovšem byla otázka téměř »života a smrti«, protože »jablunkovská dráha« nebyla v té chvíli nahraditelná. Taková byla situace počátkem roku 1919.

Poválečná situace

Po rozpadu Rakousko-Uherska, kdy hranice uvnitř mocnářství nevyvolávaly žádné problémy, se situace změnila. V Těšínsku vznikl Národní výbor pro Slezsko (29. října 1918), který Těšínsko vyhlásil jako součást československého státu, a souběžně s ním Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (30. října), tedy polský výbor, jenž celé Těšínsko zase prohlásil za polské území a v noci z 31. října na 1. listopad je také vojensky obsadil. Časté národnostní střety vedly k uzavření tzv. prozatímní dohody (uzavřena tzv. Protokolem z 5. listopadu), podle níž většina Těšínska byla sice slovně přiřknuta Československu, ale zatím ji bude obhospodařovat Polsko.

»Pátého listopadu 1918 sice došlo k dohodě o prozatímním rozdělení Těšínska mezi Zemskýmnárodním výborem pro Slezsko (hlásícím se k Československu) a polskou Národní radou.

S tím ale českoslovenští představitelé nebyli spokojeni, protože podle této dohody připadla větší část Těšínska včetně Košicko-bohumínské trati Polsku,« (Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v ČT24, 23. 1. 2019). Tento stav však nemohl dlouhodobě vydržet, což plně chápaly nejen vládní orgány v Praze, ale také pročeskoslovenská veřejnost. Naproti tomu polská strana byla s řešením, které chápala jako definitivní, spokojena.

Na konec ledna se proto polská strana rozhodla i na Těšínsku uskutečnit volby (26. ledna) do polského Sejmu. Měly se konat koncem ledna, a aby předešla protestům místního nepolského obyvatelstva, rozmístila zde další vojenské jednotky a začala s odvody do polské armády. Protest československé strany byl odmítnut. Nebylo tedy možné čekat na rozhodnutí vzešlé z Pařížských jednání a bylo nutné situaci okamžitě řešit, protože volby by ji mohly ještě více zkomplikovat. Názory na řešení se však u špiček československé politiky značně lišily. Dokonce prý vyvolaly jeden z mála sporů mezi T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Masaryk prý byl stoupencem razantnějšího vojenského postupu, kdežto Beneš chtěl situaci řešit mírovými prostředky. »Podle Benešových představ totiž mělo Polsko ve střední Evropě patřit k nejužším československým spojencům« (viz Vladimír Černý). Rozhodlo razantnější řešení.

Dne 19. ledna 1919 proto vydalo československé ministerstvo národní obrany rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska, 21. ledna 1919 vyzvalo Československo Polsko ke stažení polského vojska a orgánů z Těšínska. Polsko výzvu ignorovalo.

Průběh bojů

19. ledna 1919 vydalo československé Ministerstvo národní obrany rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. 21. ledna 1919 vyzvalo Československo Polsko ke stažení polského vojska a orgánů z Těšínska. Polsko výzvu ignorovalo.

23. ledna 1919 v 11:00 hodin se v Těšíně ohlásil u polského velitele Franciszka Latinika československý velitel Josef Šnejdárek se skupinou důstojníků, tvořených anglickým, francouzským, italským a americkým zástupcem (jejichž autoritou jako představitelů Dohody se československá strana zaštiťovala).

Polské straně bylo předáno ultimátum, žádající vyklizení oblasti až k řece Bělé do dvou hodin. Po marném uplynutí této lhůty zahájila ve 13:00 hodin československá vojska postup ve směrech na Bohumín a Karvinou. Od východu současně zahájily postup legionářské jednotky z Itálie. Československá vojska postupovala vpřed, byl obsazen Bohumín (v 16:00 hodin), Orlová a po těžkých bojích i Karviná. Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna 1919. Polská vojska ustoupila za Vislu.

27. ledna 1919 obdržel Josef Šnejdárek rozkaz k překročení Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. 30. ledna 1919 započal československý postup a polská vojska ustoupila ke Skočovu, kde se zastavil postup i ústup.

Československým vojskům dorazily další posily, čímž se dostala do značné převahy nad polskými jednotkami. Československá vojska připravovala útok na Skočov s předpokladem, že dojde ke zhroucení polské obrany.

Ukončení bojů

Útok na Skočov se na nátlak Dohody neuskutečnil a v noci na 31. ledna 1919 československá vojska zastavila na základě rozkazu československého ministerstva národní obrany bojové akce. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, stanovenou mezinárodní komisí Dohody na základě československo-polské smlouvy, uzavřené 3. února 1919 v Paříži.

Sporné území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu. Uzavření dohody mezi Československem a Polskem umožnilo Československu uvolnit vázané jednotky pro obranu jižního a východního Slovenska před Maďarskem.

Ztráty

Zbytečná válka přinesla zbytečné ztráty na životech. Je ovšem pravdou, že polská strana nedodržela podmínky původní dohody a obsadila část Těšínska, které mělo buď připadnout Československu, anebo se o něm mělo vést jednání a že na takto zabraném území konala odvody do polského vojska, a ještě navíc se pokusila uskutečnit volby do polského Sněmu.

Navíc odmítla jakékoli jednání o sporných záležitostech v tomto regionu, a to ještě před prvním útokem československých vojsk. Oběti tak padají na vrub tohoto postupu.

Na československé straně to bylo 53 padlých (Wikipedie uvádí 44-53 padlých), 63 raněných a 97 nezvěstných, na polské pak 92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných (podle Karla Straky a Tomáše Kykala: Československá armáda v letech budování a stabilizace 1918–1932).

Joomla SEF URLs by Artio